Jsou křesťanské církve, jejich jednotlivé sbory a společenství bezpečným místem, kde se lidé mohou s důvěrou otevřít druhým? Počítá se vůbec s tím, že lidé trpí různými bolestmi, zraněními a že jejich emocionální projev může mít mnoho podob ? od výbuchů hněvu až po popření veškerých pocitů? Je vůbec církev připravena takové lidi přijímat a pomoci jim k osobnímu růstu? A připouštíme si vůbec, že těmi zraněnými jsme mnohdy my sami? Autor, který ve své práci vychází z vlastní zkušenosti ? jeho svět se vinou emocionálního napětí a pozdějšího vyčerpání zhroutil tak, že musel opustit práci pastora a téměř se mu rozpadlo manželství ? nabízí několik užitečných kroků na cestě k vnitřnímu uzdravení: * pohlédnout do vlastního nitra navzdory tomu, že nám takový pohled může způsobit bolest;* odhalit a odstranit negativní vlivy pocházející z minulosti;* přijmout vlastní nedokonalost a zranitelnost;* přijmout vlastní omezení;* vyrovnat se se ztrátami a žalem, které nás v životě potkávají;* přijmout a porozumět Božímu vtělení jako vzoru opravdové lásky. Ježíš nás vybízí, abychom zemřeli sami sobě: ?Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.? Problém je ale v tom, že jsme zemřeli špatné věci. Mylně jsme se domnívali, že zemřít sama sobě kvůli evangeliu znamená, že přestaneme pečovat sami o sebe, že už nebudeme prožívat smutek, hněv, žal, pochybnosti, že už s ničím nebudeme zápasit, že opustíme své zdravé touhy a milostnou vášeň, kterou jsme prožívali před vstupem do manželství.
